Snowdays – report

Snowdays 2012

Prestižního sportovního klání Snowdays 2012 se od 8. do 11. března zúčastnil tým Českého Vysokého učení technického ve složení David Brožek, Radka Kolářová, Karolína Kopecká, Tereza Kráčmerová, Veronika Paštyková, Filip Petrásek, Jan Petrů a Štěpán Poláček.

Předehra

Auto z půjčovny jsme převzali již ve středu v pět večer, takže Štěpán a David měli dostatek času se ním seznámit při 4 násobném objetí strahovského stadionu. Nakládání věcí jsme zvládli večer kolem deváté a pak jsme jeli autem od šestky, přes obchod a bankomat do hospody na desítku na poslední české pivo pro následující 4 dny (při cestě zpět jsme se přemohli a šli pěšky).

Čtvrtek

Ráno jsme se probudili a chystali se odjet ze Strahova. Malinko nás překvapil čerstvý sníh a teplota kolem 0°C. Předpokládaný odjez byl plánovaný na 7:30, ale jelikož Filip chtěl opakovat loňský rok, tak musel přijít pozdě. Takže se odjezd přesunul na 7:40. Terka čekala na telefonu, abychom ji nabrali v Žebráku. Proto jsme ji prozvonili na Zličíně a rovnou skoro všichni. Dál cesta pokračovala bez problémů. Čtením časopisu jsme si zpříjemňovali cestu k hranicím. Terky hláška o syfilisu nás provázela dalších 30 km. V Plzni jsme navštívili předem slibované Makro, kde jsme měli nakoupit alkohol na celý náš pobyt v Itálii. Myslím si, že 5 l čistého alkoholu a nákup za 4000 mluví za vše. I takový Čůrák by byl na nás hrdý! Přejetím česko-německých hranic jsme se dostali k řešením problémům váhy a svatby v kostele.

Ve velmi krátké době jsme se rozhodli otevřít první z našich patnácti lahví zelené. Po vypití 2 lahví Terka usoudila, že je lepši přestat pít. Jenže naše chuť na alkohol byla silnější, tak jsme otevřeli alpu s energeťákem. Filip s Terkou prohlásili, že je to dobré pití, protože dodává to našemu dechu svěžest. Filip chtěl opět zastavit na záchod. Nové uspořádání v autě způsobilo, že Kája s Filipem museli sedět vedle sebe a to navíc vzadu, takže je všichni ostatní ignorovali. Již po 5 minutách se chtěli přesadit, ale Ráďa řekla, že se nebude zastavovat ani na přesazování, ani na další čůrání, takže jim nakonec nezbylo než se usmířit. Přejeli jsme italské hranice a minuli hlídku celníků, která si nás (naštěstí) nevšímala. Zelenou jsme odložili na dobu po sáňkování, naším mokem se stala opět alpa s energeťákem, aby nás to trochu nabudilo. Na cestě je uzavírka a z poslední řady se již ozývá smích a Kája s Filipem se usmiřují zpíváním písničky od Divokého Billa!

Po hodinovém hledání parkoviště, a bloudění v bolzanských jednosměrkách jsme konečně mohli ohlásit příjezd. Následovalo ubytování. Holky bydlely s 10 kluky na bytě, Filip se Štěpánem a Davidem byli ubytování nedaleko a Hanz s Pavlem ke své radosti zjistili, že budou bydlet u italských umělkyň.

Hned po večeři, která obsahovala spoustu zeleniny a těstovin s omáčkou, jsme se vydali na noční sáňkování. Když jsme byli už v buse, rozhodli jsem se napravit katastrofální selhání – neměli jsem s sebou žádný alkohol, protože jedinou flašku zelené nám v menze rozbili. Takže Hanz s Veru vyběhli na pokoj pro zásoby. Vrátili se přesně v ten moment, kdy se autobus chystal odjíždět. Dvojice na sáňkování byly jasné už od začátku. Terka vyrazila na svou smrt s Hanzem, Verča jezdila se Štěpánem, Kája s Ráďou chtěli jet spolu poklidnou jízdu a David s Filipem zvolli cestu nejlepšího vyvážení. Než jsme se dostali na svah, museli jsme věci (hlavně alkohol) dát do úschovné skřínky. Zamykacímu systému se 2 eurová mince nelíbila, tak jej Štěpán uplatil českou dvacetikorunou.
Při první jízdě se Terka s Hanzem vybourali hned na prvních 50 metrech v tunelu, ale to ještě nebylo nic proti tomu, jak se rozmlátili u předjíždění při té poslední. Myslím si, že skoro celé modrofialovočerné tělo/zadek Terky mluví za vše, a každý by se z toho měl poučit a nesvěřovat řízení čehokoliv ryze do Hanzových rukou.
Ostatní skoro vůbec nebourali, těžko říct, zda jezdili opatrněji, nebo to bylo prostě jejich větší šikovností.

Pokračovali jsme na party, která probíhala pod sáňkařskou drahou. Zde každý okusil pravou německo-italskou diskotéku a mohl uslyšet i známý hit z minulých let Disco Pogo. Tady začalo naše seznamování s ostatními. Mizející Hanz se z nás seznamoval nejvíce. Nejspíš mu k tomu pomohl 1 litr rumu, který skoro sám vypil. Někdy před 2 jsme se chystali odjet. Hanz na party ještě zůstával. My ostatní jsme v autobuse zjistili, že nejsme schopni zazpívat celou žádnou českou písničku kromě „Prší, prší“ a „Skákal pes“.

Pátek

Ráno nás vzbudil telefon od koho jiného než Hanze: „Jsem se probudil někde na gauči, jedu autobusem do menzy, stojí mě to strašný prachy.“ Štěpán, David a Filip vstávali pozdě a k menze přišli až po osmé hodině, naštěstí italské pojetí času je jiné než české, takže bez problémů v 8:20 stihli snídani vydávanou do osmi hodin a autobus i když ten poslední měl odjíždět už v 8:15. Hned po snídani jsme vyrazili lyžovat. Cesta trvala asi 2 hodiny. Bohužel se naše česká skupinka musela rozdělit, protože část chtěla vyzkoušet, zdali jsou italské lyže lepší než české – s chutí se tohoto zhostila naše skoro neposkvrněná panna-lyžařka Verča a “znovu-si-základy-opakující” pann Štěpán. Čímž započaly naše trable. Skupinka nahoře strávila hodně dlouhou chvíli chystáním se na svah, seřizováním Terčiných lyží (za což může její zkurvenej otec,. cit. Tereza pozn. red.!) a ulehčováním svému močovému měchýři. Poté jsme zkonstatovali, že “ONI” nám ujeli (a to asi fofrem), proto jsme se vydali též vstříc novým lyžařským zkušenostem.

V tu chvíli ti ONI dorazili nahoru s Terčiným křehkým fotoaparátem. Coby zdatný lyžař Štěpán sjel opatrně s foťákem sjezdovku až dolů do Red Bull stánku a zdatná lyžařka si nechala mezitím od cizinců vysvělovat, jak se italské lyže používají (nebuďte překvapeni, fungují totiž úplně jinak než ty české). Naštěstí jí poradili, že se na nich pluží stejným stylem jako na českých, díky čemuž se celá skupinka po několika minutách, pár pádech a nepočítaně českých nadávek shledala u Red Bullu a zmrzlého hnusného italského piva.

Nakonec jsme se všichni společně vydali zlepšovat a prezentovat svůj lyžařský um, který s časem exponenciálně (v některých případech pouze logaritmicky) rostl.
Opaleni horským sluníčkem a znaveni našimi lyžařskými výkony jsme se různými cestami vrátili k autobusu. Někdo si užil vyhlídkovou jízdu kabinkovou lanovou z kopce dolů a David s Hanzem na důkaz své býčí síly a neunavitelnosti sjeli i tento poslední úsek a zdárně jsme se všichni dostali až do vyhřátého, k spánku ukolebávajícího autobusu.

Večer se nesl ve znamení párty plné lightsticků, Ginu s tonikem (rozumějte – tonik byl v akci, tak jsme koupili i Gin), nově otevřené hospody pod mostem s pro Italy netradičním názvem U Rádi a Káji a trapným, naprosto trapným Verčiným seznamováním se s panem securiťákem (Kájo pojď mě s ním seznámit → u securiťáka: Verča: “Hi, she is Kája and she likes you.” (“Husa” cit. Kája pozn. red.)). Prostě zničující jak Bolzano káže.

Sobota

Sobotní ráno bylo stejně jako to páteční poznamenáno předcházející nocí. Sraz v menze měl být v 7:45, nicméně poučeni předchozími dny a italy velmi variabliním pojetím pojmu dochvilnost, jsme kolem osmé vstávali.

Po snídani jsme autobusem (jak jsme v zápětí poznali – jedním z prvních) vyjeli opět za sněhem odhodláni vyhrát snow-volejbalový turnaj. S každou další plechovkou Redbullu, kterých bylo stále dostatek, a další otevřenou lahví zelené naše odhodlání ještě vzrůstalo. Je tedy až udivující, že se nám přes všechnu snahu podařilo vyhrát jen jediný zápas. Ale i přes skutečnost, že většina z nás procházela po pěti plechovkách Redbullu fází totální fyzické hibernace, jsme nejenom měli výbornou náladu a neustálou chuť tancovat na dokola se opakující hity, ale ani dvouhodinová fronta na oběd nás nemohla otrávit. David s Hanzem si ještě (zřejmě měli pocit, že trpí nedostatkem pohybu) vyzkoušeli závod “do kopce a z kopce v snow-zorbingové kouli”, ve kterém skončili jen v těsném závěsu za vítězi.

Ve tři odpoledne, hned potom co Kája poslala domů pohled z Dolomit, jsme vyrazili zpět do Bolzana. Celou cestu jsme prospali a cítili se připraveni na poslední večer v Itálii. Ten jsme započali večeří v pizzerii a posilněni pizzou a dobrým italským vínem jsme vyrazili na závěrečnou party ve stylu “red carpet”. Ti více unavení šli kolem druhé spát, ale přeci víme, že slušní lidé chodí domů za světla, a tak nám nezbylo, než se do svítání procházet po Bolzanu (samozřejmě bez alkoholu).

Neděle

Při zpáteční cestě jsme se chtěli zastavit v obchodě a nakoupit nějaké jídlo na cestu, víno, sýry atd. Náš plán nám bohužel pokazili Italové, kteří mají v neděli všude zavřeno. Hladoví jsme tedy vyrazili k domovu. Zastavovali jsme na první benzínce v Rakousku, protože jsme potřebovali nějaké jídlo a také nádrž byla téměř prázdná. Štěpánovi se podařilo do nádrže natlačit 90 l nafty, což by měl být celý objem nádrže. Tím jsme docela dost podpořili BP (ti, co zasvinili polovinu Mexického zálivu). Pokračovali jsme do Německa, kde nás v okolí Mnichova zastihla tradiční nedělní zácpa. Dálnice měla v některých místech 5 pruhů, ale i tak jsme občas jeli krokem. Ženy opět měly chuť na zelenou, divili jsme se, že jsou toho ještě schopné. Pít schopné byly, se zpěvem, o který se s velkou vervou pokoušely, to bylo poněkud horší. V tomto duchu jsme dorazili do Čech, kde jsme nejdříve vysadili Terku a pak pokračovali do Prahy. Říká se, že krizový je třetí den. Pro nás bylo krizových posledních patnáct minut cesty, kdy zabředli do diskuze o politice. Ještě že se před námi ukázali nejdřív vysílač a stadion a chvilku na to i koleje.

Sláva, nazdar, alkohol, přijeli jsme živi z hor!

[flagallery album=12 w=780 h=640 name=Snowdays]

Všechny fotky je možné stáhnout z st.fjfi.cvut.cz/photo-rar/snowdays-2012.rar

Napsat komentář