Ve čtvrtek 9.4 jsme se v počtu 9 hráček sešly k finálnímu utkání sezóny s týmem Roštěnky. Před zápasem se oči trenérů rozšířily a rozzářily vidinou možného vítězství, když jsme shledali, že Roštěnek jsou pouhé čtyři kusy. Taktika byla jasná – uhánět je tak dlouho, dokud s jazykem na vestě nebudou bezmocně pozorovat, jak jejich bránu zasypáváme góly jako vanilkové rohlíčky cukrem.
Začátek zápasu vypadal stejně jako všechny začátky této sezóny – slibně. Pak ale do naší brány nečekaně zasvištěly dva góly. Protože jsme však fotbalistky z oceli, tvrzené několikanásobnými prohrami, nenechaly jsme se vyvést z míry a za chvíli už Adéla trefila protihráčovu branku za exaltovaného jásotu fanoušků, trenérů i ostatních hráček.
Během druhého poločasu jsme tragicky přišly o kapitánku, když se akce jejího kolene, které silou působilo na obnažené podloží hřiště, setkala s odpovídající reakcí stejné velikosti a opačného směru. K další výměně energií došlo mezi Alčinými okuláry a nepřející mičudou. Brýlím však na rozdíl od Evči nožička upadla a tehdy se projevil skrytý opravářský talent trenéra Maziho, díky kterému brýle po několika minutách vstaly z mrtvých, a Alča se mohla vrátit do hry.
To už jsme ale byly o několik gólů poraženější a nepomohla ani další Adélina úspěšná akce odměněná mexickou vlnou a hlasitým bubnováním fanoušků.
Domnívám se, že by se výsledek zápasu 2:6 dal bez újmy na obecnosti zkrátit na 1:3, což už na pohled vypadá mnohem lépe. Zlí jazykové by mohli tvrdit, že jsme tuto sezónu projely na plné čáře, my ale víme svoje:
Není důležité vyhrát, ale být nejkrásnější.
Mahu
0 komentářů