Na první pohled by skóre 9:3 napovídalo, že zápas Odpadu vypadal jako obvykle. Tak tomu ale zdaleka nebylo a poslední říjnové úterý se děly nevídané věci…
Prvním faktem indikujícím, že by se mohlo jednat o výjimečný večer, byl pohled na tabulku, neboť soupeř Čápi také neměl žádné body a navíc měl horší skóre než my. Druhým faktem bylo, že soupeř se evidentně uchlácholil pohledem na členy Odpadu nasávající slivku před zápasem a myslel si, že ho „opilý“ soupeř nijak neohrozí. Třetím faktem pak bylo, že jsme se dostavili na zápas v plné síle, kdežto soupeře bylo asi pět a půl. Přičemž ten Půl byl tak malý, že by ho mohl tak akorát kouřit Bobshitovi.
Zápas začal a soupeř nám hned od začátku nabídl možnost přesilové hry, kdy jsme měli výhodu půl hráče v poli. Díky tomu nejen že jsme se často dostávali na soupeřovu polovinu, nejen že většinou i s míčem, ale dokonce jsme byli i nebezpeční a velmi brzy Jablko využil přihrávku před bránu a nedal soupeřovu brankáři žádnou šanci. Čápi se snažili o srovnání, nicméně Odpad byl stále aktivní směrem dopředu, a tak soupeři spoléhali hlavně na rychlé breaky, kdy se dostávali do přečíslení, zpravidla do přečíslení jeden a půl na jednoho. Ale naše obrana byla pevná, Štěpán jistý a Půl v zakončení marný.
Za úspěchem nás táhla silná podpora fanoušků, kteří nejenže skvěle fandili, ale navíc se nebáli říct naplno nekompromisní pravdy o soupeři. To se ale ve fotbale poslední dobou moc nenosí (viz např. zde), a tak si už asi po pár minutách rozhodčí přivolal Žida, aby zklidnil vlastní fanoušky. Ti se ale rozhodčího nezalekli a dál zarytě vyřvávali do světa pravdy, zejména o tom, že soupeřův nejmenší hráč je Půl.
Čekalo se, že bychom se v tomto zápase mohli rvát o body. Nikdo ale nečekal, jakou spustíme gólovou kanonádu. Nikdo se nechtěl nechat zahanbit a postupně se trefili Honza, Lukáš a ještě jednou Jablíčko. Třešničku na dortu prvnímu poločasu nastavil Oskar, když si naběhl[1] na centr před bránu a nekompromisně zavěsil, a to dokonce hlavou. Stále ale zbývalo dost hráčů, kteří za první půli vyšli střelecky naprázdno, včetně Blondýny, které střelecká impotence vyloženě trhala srdce.
Do druhé půle jsme proto vlítli s cílem zahrnout Čápy dalšími gólovými příděly a pravidelně trestat soupeřovo oslabení. Blonďáček se dokonce vrhl do útoku. Do šancí se sice dostal, ale po spálení několika tutovek šel zase rychle střídat. Vymlouval se přitom na to, že to pořád nebyly takové šance přímo do prázdné brány, jako když Hrůša a další skórovali. Načež při dalším střídání dostal přihrávku přímo před bránu a místo gólu poslal míč zase někam úplně do hajzlu. Jak trefit bránu mu následně ukázali Zdenál a Mára. To už byl Blonďáček na pokraji sebevraždy a Lukášův druhý gól mu taky moc nepřidal. Nervózní a naštvaní začali být chvílema i soupeři, kteří naše vysoké vedení evidentně neunesli. Zejména Půl byl chvílema nasranej skoro stejně jako den nato Milfka na Desítce. Hlavní rozhodčí byl hodné duše a vida zhrouceného Blonďáčka nastavoval druhou půli hodně přes limit, i když první poločas trval jen 18 minut[2]. A až teprve konečně Blondýna nějakou náhodou trefila branku, jal se zápas okamžitě ukončit. Pak si ale řekl, že to nebylo úplně fér a Blonďáčkův gól radši nedal do zápisu.
Konečné skóre bylo 9:3 pro Odpad, což je něco nevídaného, a tak jsme si po dlouhé době zakřičeli vítězný pokřik a na Desítce, jak už to bývá, tekla zelená proudem a Plzeňská věž hrála na plný pecky.
[1] S tím naběhhnutím to nebylo tak horké. Oskar předvedl mnohem rychlejší sprint na desítce, když za barem začal znít zvláštní zvuk při narážení sudu.
[2] Alespoň to tvrdí Cuhra – takže je to zase beztak nějaká blbost
0 komentářů