Prestižního sportovního klání Snowdays 2012 se od 8. do 11. března zúčastnil tým Českého Vysokého učení technického ve složení David Brožek, Radka Kolářová, Karolína Kopecká, Tereza Kráčmerová, Veronika Paštyková, Filip Petrásek, Jan Petrů a Štěpán Poláček.
Z Čech jsme vyrazili ve čtvrtek brzy ráno a vyjeli směr Bolzano. Cesta probíhala ve veselém duchu a brzy jsme se ocitli v Itálii. Po hodinovém hledání parkoviště, a bloudění v bolzanských jednosměrkách jsme konečně mohli ohlásit příjezd. Následovalo ubytování. Holky bydlely na bytě s 10 kluky, Filip se Štěpánem a 
Davidem byli ubytování nedaleko od nich a Hanz ke své radosti zjistil, že bude bydlet u italských umělkyň.
Hned po večeři, která obsahovala spoustu zeleniny a těstovin s omáčkou, jsme se vydali na noční sáňkování. Dvojice na sáňkování byly jasné už od začátku. Terka vyrazila s Hanzem, Verča jezdila se Štěpánem, Kája s Ráďou chtěli jet spolu poklidnou jízdu a David s Filipem zvolili cestu nejlepšího vyvážení. Než jsme se dostali na svah, museli jsme věci dát do úschovné skřínky. Zamykacímu systému se 2 eurová mince nelíbila, tak jej Štěpán uplatil českou dvacetikorunou.
Při první jízdě se Terka s Hanzem vybourali hned na prvních 50 metrech v tunelu, ale to ještě nebylo nic proti tomu, jak se rozmlátili u předjíždění při té poslední. Ostatní skoro vůbec nebourali, těžko říct, zda jezdili opatrněji, nebo to bylo prostě jejich větší šikovností. Naštěstí se všechny nehody obešly bez zranění. Každý z nás si sáňkování užil podle svého a poté jsme pokračovali na party, která probíhala pod sáňkařskou drahou. Zde každý okusil pravou německo-italskou diskotéku a mohl uslyšet i známý hit z minulých let Disco Pogo. Tady také začalo naše seznamování s ostatními, které trvalo až do našeho odjezdu zpátky do Bolzana.
V pátek ráno jsme vstávali pozdě a k menze přišli až po osmé hodině. Naštěstí italské pojetí času je jiné než české, takže jsme bez problémů v 8:20 stihli snídani vydávanou do osmi hodin a také autobus na sjezdovku i když ten poslední měl odjíždět už v 8:15. Hned po snídani jsme vyrazili lyžovat. Cesta na svah trvala asi 2 hodiny, a když jsme pak vyjeli lanovkou až do lyžařského centra, přivítaly nás perfektně upravené sjezdovky za nádherného počasí. I když jsme vyjeli o něco později, než jsme chtěli, na poslední chvíli jsme se ještě stihli dostavit na start lyžařského závodu, ve kterém většina naší výpravy chtěla zkusit své štěstí. Ti zdatnější lyžaři se šli připravit ke startu a zbytek sjel k cíli coby fanouškovská podpora soutěžících. Průběh závodu byl napínavý, ale i přes obrovské nadšení a odhodlání všech jaderňáků se jim nepodařilo předstihnout všechny soupeře. Po závodě jsme se všichni společně vydali zlepšovat a prezentovat svůj lyžařský um, který s časem exponenciálně (v některých případech pouze logaritmicky) rostl. Opáleni horským sluníčkem a znaveni našimi lyžařskými výkony jsme se různými cestami vrátili k autobusu. Někdo si užil vyhlídkovou jízdu kabinkovou lanovou z kopce dolů a David s Hanzem na důkaz 
své býčí síly a neunavitelnosti sjeli i tento poslední úsek po černé sjezdovce a zdárně jsme se všichni dostali až do vyhřátého, k spánku ukolébávajícího autobusu. Večer se nesl v duchu Neon-party plné lightsticků a tanečních hitů.
V sobotu ráno měl být sraz v menze v 7:45, nicméně poučeni předchozími dny a Italy velmi variabilním pojetím pojmu dochvilnost, jsme kolem osmé vstávali. Po snídani jsme autobusem (jak jsme později zjistili – jedním z prvních) vyjeli opět za sněhem odhodláni vyhrát snow-volejbalový turnaj. S každou další plechovkou Redbullu, kterých bylo stále dostatek, naše odhodlání ještě vzrůstalo. Je tedy až udivující, že nám přes všechnu naši snahu těsně unikl postup ze základní skupiny. Ale i přes naše sportovní neúspěchy, jsme nejenom měli výbornou náladu a neustálou chuť tancovat na dokola se opakující hity, ale 
ani dvouhodinová fronta na oběd nás nemohla otrávit. David s Hanzem si ještě (zřejmě měli pocit, že trpí nedostatkem pohybu) vyzkoušeli závod “do kopce a z kopce v snow-zorbingové kouli”, ve kterém skončili jen v těsném závěsu za vítězi. Ve tři odpoledne, jsme vyrazili zpět do Bolzana. Celou cestu jsme prospali a cítili se připraveni na poslední večer v Itálii. Ten jsme započali večeří v pizzerii a posilněni pizzou a dobrým italským vínem jsme vyrazili na závěrečnou party ve stylu “red carpet”.
Při zpáteční cestě jsme se chtěli zastavit v obchodě a nakoupit nějaké jídlo na cestu, víno, sýry atd. Náš plán nám bohužel pokazili Italové, kteří mají v neděli všude zavřeno. Hladoví jsme tedy vyrazili k domovu. Zastavovali jsme na první benzínce v Rakousku, protože jsme potřebovali nějaké jídlo a také nádrž byla úplně prázdná. Pokračovali jsme do Německa, kde nás v okolí Mnichova zastihla tradiční nedělní zácpa. Dálnice měla v některých místech 5 pruhů, ale i tak jsme občas jeli krokem. Přesto jsme se nakonec doploužili až do Prahy.