Kdyby mi někdo před pár lety řekl, že někdy budu hrát fotbal, rozhodně bych mu nevěřila. Ale když už jsem šla na Jaderku a zkusila hrát volejbal, tak proč nezkusit i ten fotbal. Sice mě to stálo dva roky odhodlávání a ani po dvou zápasech netuším, co se to na tom hřišti vlastně děje, ale musím říct, že to stojí zato, už jenom kvůli té skvělé partě holek, která zvláště na Jaderce nemá obdoby.
Svůj první zápas jsem absolvovala na konci února, přesněji 28. 2., kdy jsme nastoupily proti týmu Mamby. Počasí bylo studené, ale nepršelo. Předzápasová nervozita se dostavila, když jsem si uvědomila, že ani neznám pravidla, ale ostatní mě uklidnily, že ony taky ne a že to vždycky nějak poznáme během hry. Naštěstí nás bylo dost a mohly jsme se vždy střídat hezky čtyři za čtyři, jenom tedy naše brankářka Helča to musela vydržet celou hru.
Soupeřky nás rozhodně nešetřily. Přes veškeré snahy se míč držel spíše na naší půlce, a i když naše brankářka chytala jeden míč za druhým, pár míčů do naší brány přeci jen spadlo. Ani útoku, kterého jsem byla součástí, se zrovna nedařilo, soupeřky se nenechaly zaskočit a všechny naše snahy zkušeně odvracely. V druhé polovině jsme se zaměřily spíše na obranu a dařilo se nám lépe vzdorovat útokům soupeřek, ale žádný náš útok se nám nepodařil, ani když naše brankářka vyběhla, aby nás podpořila.
Nakonec zápas skončil 0:8. Sice se to nemusí zdát jako nejlepší výsledek, ale aspoň máme potenciál naše výsledky v průběhu sezóny už jen zlepšovat a věřím, že až trochu potrénujeme a až třeba zjistím, co mám na tom hřišti vlastně dělat, tak tomu tak i bude.
Vendy