Ve čtvrtek 11.10. čekal na strahovském hřišti číslo 1 na naši téměř kompletní sestavu další soupeř, tentokrát tým Happy feet, se kterým se nám v předchozí sezóně (ne)dařilo 1:4.
Nálada v týmu před zápasem byla bez nadsázky mizerná. Mnohé hráčky byly navíc oslabeny nemocí, únavou a chladem. O to úžasnější bylo, jak jsme tuto krizi překonaly a prakticky od začátku zápasu hrály s odhodláním bojovat o co nejlepší výsledek. V první polovině soupeřky předvedly několik gólových akcí, proti kterým jsme byly víceméně bezbranné. Vstřelené branky ani neustálé výčitky soupeřek na naší příliš drsnou hru* však neubraly ani špetku z nadšení a energie, se kterou jsme hrály.
Oporou nám byla již tradičně Kája, která ve stavu polonemocných opět ukázala úžasný postřeh a hbitost při pohybu v brankovišti. Všechny hráčky předváděly výborné obranné zákroky, bohužel tedy na úkor útočných akcí. Naše nadšení tak bylo odměněno pouze dvojitou tyčí (pro částicového fyzika jistě zajímavá interakce, pro fotbalistu však už méně radostný pohled) Zuzky a jednou brankou, kterou v poslední čtvrtině zápasu vstřelila kapitánka Kamča po přihrávce přímo před branku.
Tento zápas nám dokázal, že se pomalu učíme vyrovnávat se s hrou nejen po fyzické stránce, nýbrž i té psychické. O to důležitější je toto poznání právě před zápasem s týmem Chicas, který jsme si v loňské sezoně prohrály samy. Pro ty, kdo snad zapomněli, jsme tenkrát neunesli tíhu jednobodového vedení 2:1 a v posledních deseti minutách přestaly hrát a obdržely dva góly.
Poděkování rozhodně patří i fanouškům, jejichž akustický projev se pomalu mění z pouhého
“Tralalalala” na rady a poznámky ke hře, což vypovídá o rostoucím zastoupení “fotbalistů” v jejich řadách.
*Ano z La Tralalalala se stávají rváčky. Snad nejdrsněji hrála Alina, která “okopávala” soupeřku (jejíž tělesná konstrukce byla, řekla bych, velmi bytelná).
Kamča J.
0 komentářů