Bylo, nebylo jedno pražské království na Strahově. V tomto království žil král Skalda „veliký“, který měl velikou zálibu ve sportovním zápolení a jeho nejoblíbenější disciplínou se stala hra s míčem, zvaná fotbal. I stalo se jednoho dne, že ho již nebavilo dívat se pouze na zápolení mezi rytíři a rozhodl se uspořádat soutěž i pro dámy, které byly ochotné odhodit dobré způsoby, sukně, drahé šaty a šperky a nazout si kopačky, obléci kraťasy a vyrazit jako neohrožené hrdinky do boje o sportovní čest.
Jak to tak bývá, šlechtičny z různých království Prahy se o této události doslechly a tak není divu, že se sešlo bezpočet hrdinek, které chtěly reprezentovat své království a ukázat jeho sílu. A stalo se tedy, že jednoho dne se takto střetly dámy z království jaderného La Tralalalala proti dámám, které toto království již opustily, a vytvořili své vlastní – Kurz šití.
Jelikož se tyto vznešené slečny dobře znají, dalo se očekávat velmi tvrdé a těžké zápolení, které bylo, nutno říci že ze strany dezertujících dam jaderného království, bráno lehkovážně a s velkou dávkou neúcty doprovázeno různými posměšnými poznámkami. Obzvláště pak poznámky slečny Kristýny (měl by jí být šlechtický titul odebrán za tuto nezdvořilost): „holky, za každou střelu na bránu, kterou vyšlou, mi dlužíte panáka“…nebo, „být v bráně je proti vám nejbezpečnější pozice na hřišti…“.
I přes toto nepřátelské prostředí jsme se snažily chovat jako dobře vychované dámy a jak káže etiketa, chtěly jsme naše rivalky pohostit nějakým dobrým mokem a tak naše božská Karolína nabídla v brance stojící Kristýně celou lahev zelené, kterážto nezdvořile se slovy „se nepobleju“ odmítla.
Po slavnostním hvizdu hra začala. Z naprosto objektivního a nezaujatého hlediska musím říci, že prvních pár minut se nezdálo, že bychom měly být slabším týmem a náš neohrožený velitel David „mlčenlivý“ Blatský se také zdál spokojen. Tato situace se však po prvním vstřeleném gólu do naší branky nedala nadále udržet a naše protivnice získaly převahu, kterážto nebyla tak velká, dokud za zády naší neohrožené brankářky Niky „stydlivé“ Pavčové neskončil další nešťastný gól. Po tomto okamžiku se naše hra, společně s velitelem, začala hroutit. I přes provolávání povzbuzujících pokřiků některých rytířů a šlechticů z našeho království (i když si nejsem jista, zda pokřik „Blatský ven!“ byl tím nejlepším povzbuzovacím způsobem) a okamžik radosti a euforie při vstřeleném gólu lady Karolínou „božskou“ naše hra se nelepšila.
Vše se v posledních minutách zápolení rozhodla vzít do rukou naše vůdkyně lady Eva „odhodlaná“ Gocníková a s neohroženým výrazem v očích, já ten gól prostě dám, napřáhla svou urozenou nohu a s neuvěřitelnou silou poslala míč za týl slečny stojící v bráně. Bohužel to byla naše vlastní brána a s následným pohledem, že já jsem sem lezla, radši mě zabijte, složila svou tvář do dlaní.
Do konce tohoto vznešeného a velmi očekávaného zápasu se nic nezměnilo a proto jsme i přes úžasnou houževnatost, kterou jsme prokázaly, odešly poražené. I přesto jsme však jako správně vychované slečny z dobrých šlechtických rodů odešly s hlavou vztyčenou a nedaly jsme na sobě nic znát.
Tentokrát jsme se sice pohádky se šťastným koncem nedočkaly, ale jako v Tisíci a jedné noci nás čeká další příběh, naštěstí až příští týden a proto doufejme, že se z této zkušenosti poučíme a k dalšímu utkání nastoupíme řádně odpočaté a v plné zbroji.
Zazvonil zvonec a …
Zuzka
0 komentářů