Vzhledem k tomu, že většina hráčů našeho týmu nakonec dala přednost studijním povinnostem před sportem, sešli jsme se ve středu večer na Hlaváku ve složení Petr Veverka, Vojta Lejsek, Jirka Weiss, Zdeněk Junek a Honza Pozler. Tyto hráče doplnili ještě dva florbalisté ze třetí ligy ze stavárny a jeden hráč ze strojárny.
První zápas jsme sehráli s urputným maďarským týmem z univerzity v Miscloci. Ze začátku byl zápas vyrovnaný, soupeř šel dokonce do vedení. Obdržený gól však jakoby nás nakopl a od té doby hřiště patřilo našemu týmu; do konce první třetiny jsme nastříleli 5 gólů. Nutno dodat, že většinu branek dali naši ligoví spoluhráči ze stavebky, podporovaní hrou v poli našich hráčů, kteří pro elitní střelce připravovali jednu šanci za druhou. I tak ale asi nejhezčí gól třetiny na 3:1 vstřelil Petr Veverka, když si naběhl z levého křídla a nedal gólmanovi Maďarů jedinou šanci.
Druhá třetina již tak veselá nebyla, polevili jsme, přestali jsme hrát aktivně a to se odrazilo i v průběžném stavu utkání – tři minuty před koncem bylo skóre nerozhodné 6:6. Situace se stala kritickou, a tak jsme vyvinuli závěrečný drtivý tlak na branku soupeře, který však, i přes spoustu střel, dlouho nevedl ke skórování. Až po standardce 50 sekund před koncem se prosadil Zdeněk Junek clonící před brankářem, když po jedné ze střel nekompromisně dorazil odražený míček do odkryté brány. Situaci ještě zkomplikoval Honza Pozler, který byl téměř následně vyloučen na dvě minuty. Naštěstí se nám bez problémů podařilo přesilovku ubránit, a tak jsme se mohli radovat z prvního vítězství, za nějž musíme z velké části poděkovat našemu brankáři Jirkovi Weissovi, který začapal výborně a zneškodnil spoustu střel jinak prasácky hrajících Maďarů.
Druhé utkání jsme sehráli proti UPJŠ Košice. I tentokrát byl zápas ze začátku vyrovnaný a pár gólů padlo na obou stranách. Po několika zbytečně obdržených brankách jsme se zmátořili, lépe zformovali obranu a od té doby se soupeř jen těžko dostával do větších šancí. Naopak míček často padal do branky Košičanů. Za zmínku stojí zejména náš pátý gól, při kterém ukázal perfektní orientaci ve hře Honza Pozler a po jeho přesné nahrávce skóroval náš spoluhráč Honza ze strojárny. V utkání opět výtečně zachytal Jirka „Díra“, až na jednu minelu v podobně gólu mezi nohama. Většina utkání se nesla v podobném duchu, náš tým se vyznačoval především perfektní obranou a výsledkem byla zasloužená výhra 7:4.
Třetí a zároveň poslední souboj byl s TU Košice. Taktéž tento tým oba předchozí zápasy vyhrál, a tak šlo vlastně o jakési finále. Soupeř byl na podobné úrovni jako náš tým, bohužel měl na rozdíl od nás před zápasem delší odpočinek, což se po pár minutách začalo projevovat a začali jsme ztrácet síly. Košičani začali dříve dobíhat odražené míčky, což vedlo k tomu, že jsme většinu branek obdrželi z dorážek. Situaci příliš nevylepšili ani rozhodčí, kteří se rozhodli podpořit domácí přehlížením jejich faulů. Na soupeře jsme tentokrát nestačili hlavně fyzicky a nakonec jsme prohráli 5:7. Celkově jsme tedy obsadili druhé místo a myslíme si, že se nemáme za co stydět.
Po skončení turnaje jsme spolu s ostatními týmy narazili sud a proběhlo vyhlášení vítězů, během něhož jsme vypili několik piv, dostali trička a Jirka Weiss obdržel speciální cenu pro gólmana.
Po večeři a nákupu v obchodním centru zůstala potřeba turnaj vyhodnotit, a tak jsme zasedli ve studentské hospůdce nevimjméno kousek od vysokoškolských kolejí. Naštěstí zde na rozdíl od většiny hospod v Košicích točili nejen české, ale i slovenské pivo, a tak jsme mohli oslavit stříbrné umístění Šarišem a borovičkou. Samotný Šariš 12° nás příliš nezaujal, nicméně tmavá odrůda Šariš red uspokojila naše chuťové pohárky o něco více.
Páteční den patřil prohlídce města Košic. Zajímavým začátkem byl pohled z vrchu na sídliště Luník, které je v Košicích proslulé podobně jako v Chomutově Chánov.
Centrum Košic v podstatě sestává z jednoho dlouhého náměstí, Hlavné ulice. Uprostřed je fontána, které si město váží jako největšího klenotu, v době naší návštěvy však nebyla v provozu, a tak jsme mohli obdivovat pouze její dno a reflektory na něm. Jestliže prohlídka města nezabere příliš času, hledání vhodné restaurace vše vynahradí. Nalezení restaurace, kde by nám naservírovali dobré halušky, byl až neuvěřitelný problém.
Po prohlížení několika menu jsme nakonec zalezli do restaurace U Vodnára, alespoň navenek vyhlížející hezky. Vevnitř to již tak hezké nebylo. Vrchní nás sice po chvíli váhání ujistila, že ještě mají dvě porce halušek, jinak ale nenabízeli nic moc. Kromě poledního menu bylo ještě pár jídel napsáno na tabulích, nicméně i zde se objevily jisté nesrovnalosti, když na jedné tabuli stály pirožky 2,50€ a na další tabuli 3,35€ . Navíc se jídla inzerovaná na tabuli až příliš nápadně shodovala s jídly, která byla v poledním menu ve středu a v pondělí. Kromě toho zde byla super sleva na Lasagne (2€), které přitom byly v poledním menu, z čehož jsme vyvodili, že je to zbytek z předchozího pátka. No prostě východní Slovensko. Ale užili jsme si to.
0 komentářů