Nejprve před samotným reportíkem mi dovolte pár sentimentálních blábolů, protože já prostě děsně sentimentální jsem. Když jsem přišla na Jaderku, tak jsem měla hroznou radost, že existuje něco jako holčičí fotbalový tým. Nikdy předtím jsem to nehrála (pokud nepočítám “fotbal” s našima princezničkama ze střední v tělocviku), a tak jsem se bála, že budu úplná lemra a nebudou mě chtít. Po pár trénincích jsem pochopila, že jsme naštěstí všechny na stejné vlně a že hlavně jde o přátelství, zábavu a radost z každého gólu (opravdu z každého). Přesto jsem v koutku duše při pohledu na kluky, jak vyhrávají obrovským náskokem, doufala, že jednoho dne přijde ten zápas, kdy budeme brutálně vést a soupeřky s tím nezmůžou nic. Radost mi udělal pohled na výsledkovou listinu hned po prvním kole letošní jarní Strahovské ligy. Nový tým Mamby dostal tenkrát 15 gólů, a tak jsem se začla těšit. A těšila jsem se celý měsíc.
Bohužel se průběh sezóny už od začátku nevyvíjel podle mých představ. Ze svého osobního sobeckého hlediska si můžu říct “ano, nikdy jsem si tak moc nezahrála.” Na druhou stranu (která silně převažuje) ale jako bývalá kapitánka a (snad) dobrá kamarádka jsem prostě smutná za všechny naše zraněné hráčky a nemůžu s tím nic dělat. No dost už smutných keců, je čas na popis zápasu (abych se neminula stylem zadané maturitní slohovky).
Taktika zápasu se začala rýsovat již při zápase Mamb s Veteránkama, kam jsem se jako utajený špión vydala na pozorování (moje utajení spočívalo v tom, že jsem na sobě neměla dres). Zbytek taktiky byl doladěn hned v pondělí, kdy jsem se dozvěděla, že budeme hrát jen v 6. V 6! My, které jsme se vždy pyšnily zástupem nádherných slečen (jo a vlastně teď už jedna paní!) čekajících na svou příležitost na střídačce. Tentokrát to bude jedna na střídání. A tak byl cíl týdne jasně stanoven, nedělat žádné blbosti a hlavně se nezranit. Tak jsem šla do školy jen když to bylo nutné, na józe jsem odmítla stát na hlavě (tak určitě bych to dala 😛 ), na frisbee jsem se vyprdla (stejně bylo škaredě) a fotbalový trénink vzala zlehka. Zbytek času jsem strávila v posteli usilovně předstírající práci na své diplomce. Tímto způsobem se mi podařilo přežít do čtvrtka a nic si neudělat. Ještě jedno pivo před zápasem, protože taktika pivo=gól prostě funguje (musí to být na Desítce a musí to být Radek Dvanáctka*, jo a ještě byste ideálně měli obětovat jehně) a mohlo se jít hrát.
Sešly jsme se fakt v šesti plus teda dva páni trenéři. Daly jsme si poslední pokyny stylu palte všecko na brankářku, ta je z nich nejslabší; obránkyně při rozehrávkách blízko jejich brány zkuste to rovnou kopnout na ni, třeba si to tam hodí; a hlavně nejdůležitější pokyn Robi hlídej čas a ber nám time, jak to půjde. Písk a hrálo se. A hrálo se na jejich půlce! Nejprve jsme měly tendenci šetřit síly, zápas je dlouhej a střídat se moc nebude, ale pak jsme pochopily, že soupeřky jsou děsně pomalé a nemotorné. A tak jsme spustily palbu na bránu. Při jedné takové jsem napálila tyčku, ale naštěstí tak šikovně, že se to odrazilo k Alče a ta neváhala a smrtící ranou bránu zasáhla. Gól, radost, 1:0. Neusnout na vavřínech, jedeme dál. O několik okamžiků si Lucka povodila jejich obránkyni a střílela na bránu. Gól, radost, 2:0. Následovalo několik skvělých ran a šancí, až to vyřešila Ivet netradičním způsobem. Byla v pohybu směrem k bráně, když ji míč zasáhl do rukou, které měla u těla a ona tímto způsobem dala gól. Gól, radost, 3:0. Rozhodčímu to bylo prozrazeno, on však měl natolik dobré srdce, že nám ten gól uznal. Robi strategicky vzala time, my jsme se vydýchaly a pak zbytek poločasu pořád válcovaly soupeřky, i když gól už nepadl.
O přestávce jsme si hlavně odpočinuly, nálada byla dobrá, ale přesto nebo právě proto, že jsme měly zápas ve svých rukou, nám začali trenéři vyčítat chyby. Jindy jen smutně poznamenají hrajete pěkně, snažte se dál, tentokrát to bylo no vy útočnice jděte víc do nich a obránkyně hlídejte si ty dvě, které umějí utéct. Písk a hrálo se dál. Byly jsme namlsané a každá si chtěla dát gól. Druhý gól do své sbírky si tak následně přidala Lucka. Gól, radost, 4:0. Gólíka si chtěla dát i Barča, a tak si začala troufat za půlku a párkrát si i vystřelila. Bohužel při jednom protiútoku si Barča vyběhla na protihráčku a tato ji překonala a gól tak padl i do naší brány (Barča asi nechtěla platit rundu za čisté konto). Gól, nanosmutek, 4:1. Pak jsem si konečně udělala radost i já, věčně se sebou nespokojená, a parádní prudkou střelou (žádné procedění silou vůle mezi nohama nebo že si to tam brankářka hodila sama) jsem rozvlnila síť mambácké branky. Gól, (v mém případě mega)radost, 5:1. Na oslavu byl odpálen můj kónický vulkán, který byl tak efektní, že se na něj přišel podívat i nějakej správce strahovský nebo hřiště nebo co to bylo za člověka s výhrůžkou, že už nic nemáme odpalovat. Bohužel Áňa byla kopnuta do kolena, a tak si delší část poseděla na střídačce a my tak dlouhou dobu nestřídaly. Znovu jsme si strategicky vzaly time. Po zbytek zápasu se mi chtělo dojetím málem brečet, přesto ještě nebyl všem gólům konec. Ivet se projevila nejen jako výborná obránkyně, ale i jako střelkyně gólů a skóre se tak zahnízdilo na finálních 6:1 pro nás. Poslední gól, rozhodně né poslední radost, 6:1.
K zápasu bych ještě dodala, že Mamby byly fakt neuvěřitelný (aspoň ty 3 nebo 4 co se proti mně točily). Došlo jich 11, omlouvaly se za každé dotknutí se (asi si myslely, že hrajeme frisbee a podle toho asi taky hrály) a jedna z nich mi obdivně řekla, že jsem děsně rychlá. A to mohly v klídku střídat, tak měly na hřišti pořádně makat. Dále bych chtěla vzkázat všem fanouškům, že o hodně přišli, neboť tolik gólů a tak drtivou výhru ještě La Tralalalala nemělo. Tímto děkuju těm odhadem pěti?, co přišli. Vy si zasloužíte titul nejvěrnějších fanoušků.
No, radost ze zápasu byla veliká a po zápase se oslavovalo. Asi to ze svého osobního hlediska radši komentovat nebudu (já nic, já muzikant), ale ještě dnes párkrát za den radostí vykřiknu “My jsme vyhrály!”, díky čemuž v nejbližší době nejspíš budu Štěpánem zapleštěna. Teď už budu moct v klídku odejít do fotbalového důchodu, kopačky si pověsit na zeď a ukazovat vnoučatům. Sen o brutální výhře se mi splnil. Jo počkat, ono se ještě nekončí? Veteránky bojte se, dáme si vás k svačině!
Evka
P.S. Jména těchto děvčat byste si měli vrýt navždy do paměti. Až je uvidíte na mistrovství světa v holčičím futsale, tak budete moct říkat ty znám! Jsou to: Barča Pánková, Evka Gocníková, Alča Kobrlová, Áňa Povolná, Lucka Bílková a Ivet Pelikánová. Speciální dík pak Robi Bimbové za skvělá zařvání time!
*Product placement